V okamžiku, kdy Celica v roce 1970 poprvé otočila svými koly, byla předurčena stát se hvězdou - snad k tomu přispělo i označení, které ve španělštině znamená ‘nadpozemský’ či ‘nebeský’. Cílem konstruktérů Toyoty Celica bylo zprostředkovat řidičům větší pocit svobody spojením praktického interiéru, sportovního charakteru a dostupné cenovky.

Nadpozemská Celica

Přestože návrháři kladli důraz především na pohodlí a snadné ovládání, Celica měla v zatáčkách uspokojit i opravdové automobilové nadšence. Nezávislé zavěšení předních kol v kombinaci se zadním zavěšením čtyřmi rameny díkybohu v ostrých zatáčkách nezklamalo.

Celica čtvrté generace z roku 1985 přinesla markantní změnu v podobě nového uspořádání s pohonem předních kol (namísto dřívějšího pohonu kol zadní nápravy). Za zmínku stojí především verze GT-Four z roku 1986, která představila stálý pohon všech kol a agilní motor DOHC o výkonu 185 koní – tehdy nejvýkonnější dvoulitrový agregát v Japonsku – a vytvořila tak skvělou zbraň k získání titulu ve světovém rallyovém šampionátu (WRC).

Na úspěch nemusel tým dlouho čekat. V roce 1990 si titul pro závodní jezdce vybojoval Carlos Sainz (poprvé pro japonského výrobce), který současně získal druhé místo v soutěži o pohár konstruktérů. V roce 1992 spatřil světlo světa nový speciál homologovaný pro WRC s označením GT-Four RC (zkr. Rally Competition). Ten navázal na předchozí úspěchy ziskem titulu pro závodní jezdce WRC a poháru konstruktérů v letech 1993 a 1994 (piloti Juha Kankkunen, resp. Didier Auriol).

V roce 1999 pak vznikla sedmá generace Toyoty Celica; ti, kteří tehdy přihlíželi slavnostnímu odhalování vozu jistě netušili, že jde o poslední interpretace tohoto modelu. Po 35 letech, sedmi různých generacích, bezpočtu vítězství v automobilových závodech a více než 4 milionech prodaných vozů se otočila poslední stránka v historii modelu Celica. Díkybohu, vzpomínky na nejjasnější hvězdy nevyblednou ani za celý život…

CESTA NEKONČÍ